Děti a cestování? Dosáhněte klidu díky GPS lokátorům!

Vedle toho mnozí z nás řeší a nebo v budoucnu budou řešit, v jakých situacích a v jakém věku dítěte ho nechat cestovat samotné, nebo ve skupině dalších dětí. Někteří rodiče jsou v tomto ohledu úzkostlivější a opatrnější, jiní odvážnější a liberálnější. Všechny bez rozdílu však spojuje přirozená obava, aby se dítěti nic špatného nestalo, ať už jde o osmiletého třeťáka dojíždějícího několik stanic autobusem do školy, nebo o dospívajícího teenagera s oblibou porušujícího dohodnutý časový rámec návratu z diskotéky nebo soustavně zapomínajícího poslat rodičům uklidňující zprávu o tom, že v pořádku dorazil s přáteli na chatu, kde stráví víkend…

Není se co divit, že rodiče v případě zatoulaných, ztracených či zapomenutých dětí obvykle přepadají ty nejčernější myšlenky a scénáře. V případě maminky malého Kevina McCallistera, jakožto asi nejznámějšího ztraceného dítěte, byly obavy o nezbedného synka naprosto zbytečné, protože ten si odtržení od rodičů a otravných sourozenců sám doma či v luxusním hotelu dokázal patřičně užít, aniž by ho cokoliv rozhodilo, včetně náletů protřelých a nebezpečných, byť tak trochu neohrabaných,lupičů. Co má společného kultovní americká komedie s realitou? Bohudík fakt, že happy-endem končí nejen vánoční filmy, nýbrž i drtivá většina reálných událostí ztracených dětí.

Policejní statistiky říkají, že typicky se postrádané dítě nalezne a dostane do bezpečí zpět ke svým rodičům maximálně do několika hodin, a to většinou ještě předtím, než policie započne pátrací akci. Přitom nahlášení ztráty dítěte na tísňovou linku není ničím až tolik neobvyklým. Každý rodič, jenž si prošel i touto výchovnou zkušeností, však zajisté potvrdí, že by si obdobný zážitek rád ušetřil. Není se co divit, že v takové situaci se několik desítek minut času pocitově vleče jako celá věčnost a racionální stránka uvažování kapituluje proti tou emoční. Jak se popsané nechtěné zkoušce nervů spolehlivě vyvarovat? Jak umí pomoci bezpečnostní technika? Kde nabrat inspiraci?

Chytrý asistent – gps sledovací zařízení

V zahraničí se pro účely hlídání různě starých dětí, nejen na výletech,používají nejčastěji tzv. GPS lokátory, jejichž bohatým možnostem uplatnění jsme se již zde na blogu v několika předešlých článcích věnovali. Sledovací zařízení jsou velice populárním a vyhledávaným bezpečnostním artiklem například v USA. Tamní federální úřady vykazují každoročně statisíce záznamů týkajících se nahlášených dětských pohřešování, za něž je bráno nekontrolované oddělení dětí od rodičů po dobu více než jedné hodiny. Konkrétně, dle národního informačního centra při FBI v roce 2014 registrovala databáze cca 467 000 takovýchto oznámení. Bohužel, jsou mezi nimi i případy postrádající onen šťastný konec. Média obletěl třeba příběh dívenky jménem Madeleine, jež se ztratila v průběhu rodinné dovolené v Portugalsku. Nenašla se.

Spojené státy vůbec patří k zemím, kde podobné bezpečnostní a monitorovací zařízení nejvíce získávají u rodičů na popularitě. Ještě před patnácti nebo dvaceti lety byl ovšem vývoj GPS zařízení určených pro masové klasická využití i tady víceméně v plenkách. GPS sledovací zařízení či trackery měly povětšinou podobu objemných, nepraktických a dokonce cenných přístrojů bez potřebné softwarové podpory. V současné době naproti tomu nabízejí velké obchody kolem 200 různých vyspělých modelů uživatelsky přívětivých lokátorů s dlouhotrvající výdrží baterií v různých cenových hladinách využívající nejen technologii GPS, ale i wi-fi či mobilní telefonní signál. Značné oblibě se těší třeba GPS hodinky, určené pro děti starší tří let. Vyjdou v přepočtu na orientačně čtyři tisíce korun. Prostřednictvím mobilní aplikace posílají v reálném čase aktuální informaci o lokaci, v níž se dítě zrovna nachází. Ve chvíli kdy dítě opustí definované ´bezpečné území´, ihned přijde uživateli-rodiči upozornění, podobně jakmile dojde k jakékoliv nestandardní manipulaci s hodinkami. Jedinečný hodinky jsou vybavené i možností krizové výstrahy, jestliže by se dítě cítilo v ohrožení.

Děti zmizelé beze stopy

Také v České republice existují případy dětí, jež se pohřešují dlouhodobě a které se ani po dlouhých měsících a někdy dokonce i letech domů vůbec nevrátily.Pravděpodobně nejznámějším z nich je příběh devítiletého Honzíka, jenž téměř před 20 lety zmizel v pražském Podolí. Jeho fotka byla publikována v nejrůznějších novinách, byla také vyvěšena na mnoha místech s vysokou koncentrací lidí, třeba ve stanicích metra. Policisté prý dostali desítky různých tipů, kde by se mohl pohybovat. Všechno marné. Dodnes se o něm nic nezjistilo. Podobně jako o několika dalších pohřešovaných dětech různého věku.

Je možno  namítnout, jestli je vůbec vhodné  spojovat otázku ochrany dětí se sledovací technikou. Nicméně pokud je naplněn předpoklad, že technika není zneužívána, ale využívána smysluplně a za užitečným účelem, kterým navýšení bezpečnosti vlastních dětí bezesporu je, pak těžko označit využití technických pomocníků jako neetické. Není to tak dlouho, kdy v našich zeměpisných končinách byly elektronické dětské chůvičky považovány za módní výstřelek, jimž se zpočátku mnozí rodiče předem bránili s tím, že dříve podobné věci standardně nebyly a stejně se rodičům podařilo své děti úspěšně a ve zdraví vychovat. Dnes je z chůviček celkem standardní součást výbavy začínajících rodičů a už jen málokoho by napadlo se nad nimi pozastavovat jakožto nad rodičovskou zbytečností, zhýralostí či snahou disponovat něčím extra k oslnění okolí.

Také psychologové se vyjadřují v tom smyslu, že v otázce bezpečnosti dětí by nebylo úplně moudré spoléhat se pouze na techniku. Druhým dechem ale dodávají, že právě technika může efektivně vyplnit hluchá místa, kdy nemůžeme být fyzicky se svými dětmi, a stát se součástí celkové sady opatření v rámci zajištění bezpečného prostředí pro své ratolesti.